Martina Ulčová alias Morgana
Snad mohu být upřímná a říct, že se mi ten den splnil sen. O tom, že budu nejen stát, nýbrž i hrát na jevišti mého nejoblíbenějšího divadla, se mi dosud jen snilo. Všichni, pro něž je TaFa srdeční záležitostí, známe ten pocit, kdy okouzleně sledujeme, jak naši oblíbenci právě na tomto jevišti předvádějí úžasné herecké a pěvecké výkony, excelují ve svých rolích a nám se leckdy tají dech. Ač jsem jinak poměrně tichý a klidný člověk, který měl v dětství trému i při referátu ve školeJ, věkem a hlavně díky Zrnožroutům zjišťuji, že i já mám v duši kus exhibicionismuJ Buď pochválena chvíle, kdy náš „černej rejža“ Janča Sprušilová vyslala do světa myšlenku Excaliburu by Fatafa! Začátky Zrnožroutů byly trochu těžké, než jsme se navzájem poznali a sehráli. Do „FaExu“ jsme šli se srdcem a vírou, že to dotáhneme k premiéře. Premiéra v Kainu 14.prosince 2008 byla, myslím, pro všechny z nás obrovským překvapením ve smyslu nečekaného úspěchu. Doufat, že se naše provedení něčeho tak krásného, jako je muzikál Excalibur, bude líbit, je jedna věc. Když se víra promění ve skutečnost, je to nádherný pocit. Jedině ve snech a představách nás napadalo, jaké by to asi bylo zahrát náš Excalibur v divadle. A pak se tato představa začala díky vedení divadla naplňovat.
Čím více se blížilo datum ‚10.leden‘, tím větší nervozita se mě zmocňovala. Byly to trochu jiné emoce, než před premiérou. Zvláštní pocit zodpovědnosti, který pramenil ze svěření profesionální jevištní scény amatérům, technické zázemí, mnohem větší počet diváků … Na jedné straně jsem se neuvěřitelně těšila a na straně druhé mě svíral zvláštní strach, abychom nezklamali. Když jsem v hledišti rozmisťovala cedulky na místa pro mé známé, dělalo se mi mírně nevolnoJ při představě, že za několik málo hodin se budu „předvádět“ ve zcela jiném prostoru, než v jakém jsme hráli v Kainu, a že tohle skvělé divadlo poznám z jiného úhlu pohledu – pohledu z jeviště. Za sebe mohu říct, že už při premiéře jsem zjistila – a při představení v Ta Fantastice se v mínění utvrdila – že tréma mě ovládá pouze do chvíle, než vkročím na jeviště. Moje tréma pramení především ze strachu, abych něco nezkazila. Na jevišti na nějaké myšlenky o nervozitě není čas, vnímáte prostor, děj a soustředíte se. My, jakožto amatéři, nemáme zkušenosti s nesčetnými reprízami jednoho představení, tudíž tréma je v našem případě pochopitelnáJ A osobně si myslím, že pokud člověk chce odvést slušný výkon, alespoň trochu nervózní být musí, i suverenita má své hraniceJ
Abych se posunula a dokončila shrnutí pocitů z představení, doplním snad jen, že 10.leden byl výjimečný den. Den plný emocí, přičemž emoce měly trochu jinou povahu, než ty z premiéry, kdy se Zrnožrouti teprve klubali na svět a poprvé předvedli, čemu věnovali podzimní víkendy…Ležela na nás odpovědnost, nezklamat nové diváky, vedení a zaměstnance divadla, kteří nám pomáhali, autora Excaliburu pana Pavlíčka a další hosty, a také nezklamat sami sebe kvůli vědomí, že to není legrace a že se opravdu o něco snažíme. Představení samotné jsem si užívala. Pocity nejistoty jakéhokoli typu jsou ty tam, když vidíte, kolik párů očí vás sleduje a snažíte se dát do své role co nejvíc. Malá zaváhání v případě amatérů divák chápe jinak, než u profesionálů, ale i tak naším přáním samozřejmě byla pozitivní reakce diváků. A je nádherný pocit, když stojíte na jevišti a lidé v hledišti upřímně tleskají dílu, jehož jste součástí.
Tím bych tedy konečně chtěla vyjádřit poděkování všem našim divákům za krásnou atmosféru během představení, neuvěřitelný aplaus, za kladné přijetí našeho snažení, za podporu všem, kteří s námi spolupracují, divadlu za příležitost zažít popsané pocity… Možná je moje výpověď příliš nadšená a pozitivní, budiž mi tedy omluvouJ, že jsem tím jen chtěla vyjádřit, jak moc pro mě znamená být součástí Zrnožroutů, jak jsem vděčná za to, že se můžu tímto způsobem realizovat. Doufám, že se nám podaří uskutečnit další představení Excaliburu by Fatafa a už nyní se na to případné „příště“ moc těším. Excalibur bude znovu osvobozen!!! J