Jana Sprušilová aneb černá rejža
V pátek, den před představením, jsem byla trochu nervózní. Ani ne tak z toho, že budeme vystupovat v divadle, jako spíš z toho, že byl skoro večer a zatím mi ještě nikdo nevolal, že by někde něco kikslo. Což mi teda přišlo trochu divný...
Ále pozor, první telefon - zvukař Radek. Teprve se dozvěděl, že budeme mít porty a ne jen mikrofony v rukou. Že to prý bude nesmírně zajímavé, jelikož vůbec netuší, kdy která postava přichází a odchází, aby mohl aktuálně ten daný port stáhnout či vytáhnout. Chápejte, bylo nás 13 a pokud by se spletl, mohlo se taky stát, že se například Morgana bude na jevišti snažit uhnat Lancelota, ale vy byste naopak slyšeli, jak se v šatně Ginevra souká z jedněch šatů do druhých. Případně, jak někdo další nutně potřeboval na WC...
Naštěstí jsme byli všichni disciplinovaní tak, že jsme v zákulisí ani nemukli, a Radek měl v pohodě všechny porty vytažené neustále. A povedlo se
Další telefon - chybí 1 kamera a taky kameraman (rozumějte, tím pádem nám zbyly 2 kamery, ale jen 1 člověk na obsluhu). K jedné z nich chyběl jakýsi výstup, kterým by se mohl brát zvuk přímo od zvukaře. Taky pěkný problémek... Naštěstí znám skvělého člověka, taky zvukaře, a ten nás na poslední chvíli zachránil. Nakonec některé kamerové problémy přetrvávaly i v den představení. Ale ty se taky vyřešily ( velké díky "Boušům" ).
A v podobném duchu se nesl zbytek večera i sobotní dopoledne. Prostě kiksy více či méně důležitých věcí.
Abych se vrátila k začátku...
V 11 hod jsme všichni stáli v divadle u baru ( podotýkám, ještě byl zavřený ). Přešlapovali jsme na místě, koukali na sebe. Až o hezkých pár minutách později přišel pan inspicient (skvělý člověk, ostatně jako všichni, kteří se o nás postarali a poradili nám), zmateně se na nás díval a řekl: "Vy jako nepůjdete dovnitř do šatny?" Prolomil ledy a teď to teprve všechno začalo. Rychle do kostýmů, aspoň 1x vyzkoušet.
A první okamžik, když člověk vyšlape těch pár schodů ze šatny přímo na jeviště! Najednou se otevřel před námi tak velký prostor, který jsme už sice tolikrát viděli, ale přece jen z druhé strany. A patřil nám. Stojíme uprostřed, svítí na nás světla, kolem pobíhají lidé a ptají se, co ještě budeme potřebovat a s čím mohou pomoct. To se nedá odmítnout Trůn, kočky, svícen, kouř... Doladit pár detailů, přivyknout portům (musím říct, výborná věc) a prostoru, nasadit výraz...
"Na počátku počátků bylo slovo..." Nohy, ruce a hlasy se postupně přestávaly třást. Hlasitá a čitá hudba všechny strašně nakopla. Je neuvěřitelný stát v záři reflektorů, u nohou se líně povaluje kouř a tóny cítíte až kdesi dole v břichu. A pak si to neužívejte
Pár chybiček se samozřejmě vloudilo. Někdo přišel na scénu brzy, někdo vyloženě "ukradl roli" druhému přímo z pusy, několik rekvizit se zatoulalo, jiné naopak přibyly
Ale všechny musím pochválit za profesionalitu, díky níž jste si snad celé představení užili.
Co říct na závěr? Když vám šatnou proběhne sám Mistr Pavlíček a vychvaluje až do nebe, na schodech Vám gratuluje režisér Pokorný a drmolí něco o zamáčknutých slzách a pak ještě vedení divadla nabídne další představení... To je... To je prostě... "Je to víc než můžem snést, je to víc než Bůh i křest !"