Bílá sděluje své pocity z 10. 1. 2009
4. 2. 2009
Ráda bych se s vámi podělila o mé pocity z 10.1.
Když jsem se dozvěděla, že opravdu budeme hrát na prknech co znamenají svět v našem oblíbeném divadle, nemohla jsem tomu uvěřit, připadalo mi to jen jako sen. Ale ona to byla skutečnost!
Byla jsem z toho tak nadšená, že při předvánočním posezení s kámoškama jsem jim oznamovala ať si na 10.1. nic neplánujou, teda jo – jet do Prahy do TaFa
.
Když se přehoupl Silvestr a blížilo se datum našeho „účinkování“ byla jsem víc a víc nervózní. Bohužel díky nervozitě nepříjemná na své okolí.
Večer před představením jsem nic nestíhala, byla jsem jak na trní. I to, že já a Michal (Artuš) jsme jeli jiným vlakem mě docela vyhodilo z rovnováhy. Cesta z nádraží do divadla byla zvláštní, nějak se mi tam přestalo chtít jít! Ale když jsem před divadlem všechny Zrnožrouty uviděla, vše ze mě spadlo.
Jenže v šatně jsem nervózně vybírala jestli si vezmu sukni původní nebo ne. Nakonec při zkoušce mě zradily švy u původní sukně, takže moje rozhodování bylo vyřešený.
Když jsem vyšla na jeviště abych si "ošlapala prkna", (byl to zvláštní, ale krásnej pocit stát tam a koukat najednou obráceně - z jeviště do hlediště). Na prostor jsem si zvykla celkem rychle, i když mi občas délka jeviště dělala problém
A musím přiznat, že tréma a nervozita mi vydržely přes celé představení. Občas si myslím, že to bylo i poznat. Což jsem delší dobu řešila, ale pár lidí mi vysvětlilo, že není co řešit.....
Musím říct, že díky pánům inspicientům, technikům a Mojitce jsem se cítila v divadle a šatně jako ryba ve vodě a během představení mi jejich úsměvy pomáhaly znovu vkročit na jeviště.
Když jsem se dozvěděla, že opravdu budeme hrát na prknech co znamenají svět v našem oblíbeném divadle, nemohla jsem tomu uvěřit, připadalo mi to jen jako sen. Ale ona to byla skutečnost!
Byla jsem z toho tak nadšená, že při předvánočním posezení s kámoškama jsem jim oznamovala ať si na 10.1. nic neplánujou, teda jo – jet do Prahy do TaFa
.Když se přehoupl Silvestr a blížilo se datum našeho „účinkování“ byla jsem víc a víc nervózní. Bohužel díky nervozitě nepříjemná na své okolí.
Večer před představením jsem nic nestíhala, byla jsem jak na trní. I to, že já a Michal (Artuš) jsme jeli jiným vlakem mě docela vyhodilo z rovnováhy. Cesta z nádraží do divadla byla zvláštní, nějak se mi tam přestalo chtít jít! Ale když jsem před divadlem všechny Zrnožrouty uviděla, vše ze mě spadlo.
Jenže v šatně jsem nervózně vybírala jestli si vezmu sukni původní nebo ne. Nakonec při zkoušce mě zradily švy u původní sukně, takže moje rozhodování bylo vyřešený.
Když jsem vyšla na jeviště abych si "ošlapala prkna", (byl to zvláštní, ale krásnej pocit stát tam a koukat najednou obráceně - z jeviště do hlediště). Na prostor jsem si zvykla celkem rychle, i když mi občas délka jeviště dělala problém
A musím přiznat, že tréma a nervozita mi vydržely přes celé představení. Občas si myslím, že to bylo i poznat. Což jsem delší dobu řešila, ale pár lidí mi vysvětlilo, že není co řešit.....
Musím říct, že díky pánům inspicientům, technikům a Mojitce jsem se cítila v divadle a šatně jako ryba ve vodě a během představení mi jejich úsměvy pomáhaly znovu vkročit na jeviště.